|
Архив БВИ -> |
[Фантастика] [Филателия] [Энциклопудия] |
|
DOSLOV
Stanislaw Lem patří už téměř čtyřicet let k nejznámějším spisovatelům vědeckofantastické literatury v Polsku, u nás i ve světě. Počet jeho knih již přesáhl čtyřicet, i když některé z nich ke science fiction nepatří. V současné době je nejpřekládanějším polským spisovatelem; jeho knihy byly přeloženy do více než 25 jazyků.
Narodil se 12. září 1921 ve Lvově v rodině lékaře. V rodném městě vystudoval gymnázium a na zdejší lékařské fakultě zahájil studia, která však záhy přerušila válka. Během okupace pracoval jako automechanik a svářeč. Po osvobození pokračoval ve studiích, dokončil je však až v Krakově, kam celá rodina repatriovala po změně východních hranic Polska. Krakov se mu zalíbil natolik, že se zde usadil natrvalo.
První Lemový povídky, tematicky čerpající z okupace nebo okruhu problémů science fiction, se začaly objevovat od roku 1946 v různých časopisech. Jako časopisecká četba na pokračování vycházel i první román Člověk z Marsu (Człowiek z Marsa, 1946) o tvorovi z vesmíru, kterého po přistání na Zemi zkoumají pozemští učenci. Tyto rané práce, mezi které patřily i úvahy o biologii a lékařství, až na výjimky knižně nevyšly.
V roce 1948 začal psát román z období 2. světové války Dům proměnění (Szpital Przemienienia), přes značné úsilí se mu jej však nepodařilo ve složitých podmínkách padesátých let vydat. Došlo však k jiné důležité události. Ředitel nakladatelství Czytelnik při náhodném setkání vyzval Lema, aby napsal vědeckofantastický román pro mládež. Tak se zrodili Astronauti, Lemův knižní debut (Astronauci, 1951), kteří tvoří počátek budoucího hlavního tematického proudu jeho tvorby.
Tento dobrodružný příběh o civilizaci na Venuši, která plánuje dobytí Země, avšak vnitřními konflikty zahubí sama sebe, byl v nastupujícím atomovém věku aktuální a přitažlivý. Zaplnil mezeru v mládežnické literatuře, která byla pociťována nejen v Polsku. Astronauti měli odezvu i u nás (v letech 1956–1966 vyšli česky ve třech vydáních) a v dalších socialistických zemích. V roce 1960 byli zfilmováni v koprodukci NDR – Polsko pod názvem Mlčící hvězda.
Z jaderného ohrožení čerpala i divadelní hra Jachta Paradise (Jacht „Paradise“, 1951), jejímž spoluautorem byl krakovský novinář Roman Hussarski. Následovala sbírka povídek Sezam (Sezam i inne opowiadania, 1954, česky 1957) a vědeckofantastický román o mezihvězdné výpravě K Mrakům Magellanovým (Obłok Magellana, 1955, č. 1956). I když se Lem k těmto dílům později stavěl hodně kriticky, učinily z něj velice populárního autora. To společně s určitým uvolněním v polovině padesátých let umožnilo knižní vydání Domu proměnění, a to s připojenými dalšími dvěma díly posunující děj do poválečné současnosti, pod společným názvem Nepromarněný čas (Czas nieutracony, 1955, č. 1959).
Hvězdně deníky (Dzienniki gwiazdowe, 1957) navázaly na několik povídek ze sbírky Sezam, v nichž se poprvé objevil Ijon Tichý, vesmírný cestovatel a fanfarón, který otevřel cestu pro groteskní formu science fiction. K jeho postavě se Lem později často vracel, poprvé v Knize robotů (Księga robotów, 1961).
Následující léta se stala Lemovým nejplodnějším literárním obdobím, ve kterém rychle za sebou napsal celou řadu knih. Z klasického proudu science fiction to byly příběh pozemské výpravy na cizí planetě Planeta Eden (Eden, 1959, č. 1960), sbírka povídek Invaze z Aldebaranu (Inwazja z Aldebarana, 1959, č. 1961), romány z budoucnosti Návrat z hvězd (Powrót z gwiazd, 1961, č. 1962) a Deník nalezený ve vaně (Pamiętnik znaleziony w wannie, 1961), především však jeden z vrcholů Lemový tvorby, román Solaris (1961, č. 1972). Tato hluboká psychologická sonda obsahovala téma, ke kterému se bude často vracet – nemožnost porozumění mezi lidmi a civilizacemi ve vesmíru. Zatímco v Solaris, zfilmované v roce 1972 sovětským režisérem A.Tarkovským, představoval civilizaci živoucí oceán, v Nepřemožitelném (Niezwyciężony i inne opowiadania, 1964, č. 1976) došlo k evoluci neživé hmoty, která vyhubila život na své planetě a střetla se i s lidmi.
Groteskní podoba science fiction dosáhla svých vrcholu v Pohádkách robotů (Bajki robotów, 1964), a v Kyberiádě (Cyberiada, 1965, č. 1983). Příběhy dvou konstruktérů robotů Trurla a Klapacia sám Lem pokládá za svou nejzdařilejší knihu a pokračoval v nich i později. Za zmínku stojí jazyk těchto knih, plný humoru a neologismů.
Dalším proslulým hrdinou Lemový vědeckofantastické prózy je kadet, později pilot a kapitán mezihvězdných korábů Pirx. Poprvé se objevil v Invazi z Aldebaranu, dále v Lovu (Polowanie, 1962, č. 1978) a v souborné sbírce Příběhy pilota Pirxe (Opowiešci o pilocie Pirxie, 1968, č. 1978). Příběhy jsou zpravidla pojaty jako střetnutí člověka s údajně neselhávající technikou, ze kterého vychází civilně pojatý Pirx vítězně jen díky své nedůvěřivosti k hlásaným pravdám a velkým slovům. Jeden z těchto příběhů byl v Polsku zfilmován pod názvem Test pilota Pirxe. I k Pirxovi se bude autor opakovaně vracet.
Nové příběhy uvedených hrdinů obsahovaly knihy Měsíční noc (Noc księżycowa, 1963), Nespavost (Bezsenność, 1971), Maska (1976) a Opakování (Powtórka, 1979). Kromě nich zde byly i povídky, rozhlasové, divadelní a televizní hry, jejichž častým hrdinou byl přítel Ijona Tichého profesor Tarantoga. Sám Ijon Tichý se objevil v rozsáhlejší novele o zneužívání drog Futurologický kongres (Kongres futurologiczny, 1973), zahrnuté do stejnojmenného českého výboru z roku 1977.
Završením beletristických proudů Lemový tvorby se stal Pánův hlas (Głos Pana, 1968, česky ve stejnojmenném výboru 1981), opět příběh o obtížích při dorozumívání mezi vesmírnými civilizacemi. Výzkum tajemných signálů přicházejících z hvězd je v knize modelován jako obdoba projektu Manhattan (vývoj první atomové bomby) a Lem se zde ústy vypravěče profesora Hogarta hluboce zamýšlí nad podstatou lidské existence. Spíš než o román jde o filosofickou esej, do níž uložil své myšlenky, které v této době rozvíjel.
Lem rád udivuje čtenáře svými nápady. Začátkem sedmdesátých let překvapil i formou. Dokonalá prázdnota (Doskonała próżnia, 1971, č. 1983) je sbírkou recenzí na dosud nenapsaná díla. Kniha působí dojmem takové přemíry autorských nápadů, že překračují možnosti zpracování jako samostatných knih, a proto se objevují jen v této zkratce. Podobně Pomyslná velikost (Wielkość urojona, 1973) je sbírkou předmluv k neexistujícím knihám. Nejrozsáhlejší z nich, předmluva superpočítače Golema, se rozrostla v samostatnou knihu Golem XIV (1981, č. společně s Dokonalou prázdnotou). Další recenze vyšly v pozdějších útlých svazcích Provokace (Prowokacja, 1984) a Knihovna 21. století (Biblioteka XXI. wieku, 1986).
Dva romány mají blízko k detektivnímu žánru: Vyšetřování (Śledztwo, 1959, č. 1972) a Rýma (Katar, 1976, č. 1978). V obou případech však nejde o klasickou detektivní zápletku. Vyšetřování pohybů mrtvol v márnicích anglického venkova přes množství nabízených výkladů zůstává neuzavřeno, v Rýmě hraje roli pachatele náhoda, rekombinace možných událostí.
S převážnou částí knih z uvedeného výčtu měli čeští čtenáři možnost se seznámit. To však neplatí o druhém hlavním proudu Lemový tvorby, jeho filosofických, populárně vědeckých a vědeckých úvahách a esejích.
První takovou knihou byly Dialogy (Dialogi, 1957), pojednávající formou platónského dialogu o perspektivách kybernetiky v době, kdy si je v socialistických zemích ještě málokdo uvědomoval. Charakterická je např. skutečnost, že v Mracích Magellanových musela být kybernetika maskována názvem mechaneuristika, a přesto se objevily výtky za propagaci této "buržoazní pavědy", za kterou byla v padesátých letech v našich zemích kybernetika pokládána.
Jazykovou stránkou science fiction, především z hlediska sémantiky a strukturalismu, se podrobně zabývala Filozofie náhody (Filosofia przypadku, 1968). K četbě této knihy je lingvistické vzdělání žádoucí a záliba v jazykovědě nutná.
Dvousvazková Fantastika a futurologie (Fantastyka i futurologia, 1970) vznikla na základě četby několika set vědeckofantastických knih a časopisů, převážně angloamerických. Zatímco v prvním díle se autor zabývá jazykem literárního díla, strukturou jeho tvorby i sociologickými dopady, ve druhém díle třídí témata science fiction a hledá jejich vzájemné vazby a vymezení. Je třeba poznamenat, že celá světová produkce literární fantastiky je zde hodnocena velice kriticky.
Všechna tato díla zřejmě souvisejí s Lemovou zálibou ve vytváření „obecných teorií všeho“, ke které měl odjakživa sklony. Nejkomplexněji své úvahy, zaměřené především na budoucnost lidské civilizace, uložil do obsáhlé knihy, kterou (patrně jako obdobu Summy theologiae Tomáše Akvinského, shrnující veškeré teologické znalosti své doby) nazval Summa technologiae. Poprvé vyšla v roce 1964 a tvoří svébytný vrchol Lemový esejistické tvorby. V době, kdy se teprve začínal rodit termín futurologie, přinesla ucelenou ukázku pronikavého myšlení v oblasti, kam se v takové šíři zatím nikdo neodvážil. Lem zde vyslovil své představy o možné budoucnosti lidstva na základě očekávaného vývoje vědy a techniky a vytvořil zde celé nové obory i s terminologií, využívanou později mnoha autory science fiction a nejen jimi. Mimo jiné zde vyložil i teoretické základy většiny vědeckofantastických námětů, které použil ve svých beletristických pracech. Ze zkušenosti víme, že jen velmi málo prognóz odhaduje správně směr budoucího vývoje a většina z nich je po několika letech prostě směšná. Po této stránce Summa technologiae i po uplynutí čtvrt století udivuje svou jasnozřivostí. Přitom je trošku pikantní, že autorovy doslovy k jednotlivým vydáním (a jen v Polsku byly dosud čtyři), v nichž se pokoušel knihu konfrontovat se současným stavem vědy, stárnuly rychleji než vlastní text. Lze jen litovat, že se s tímto úhelným Lemovým dílem neměli čeští čtenáři možnost seznámit dříve.
Z Lemový nefantastické tvorby je zřejmě nejdúležitější již zmíněný román ze současnosti Nepromarněný čas, zejména jeho první část Dům proměnění, nejméně poznamenaná dobovými požadavky recenzentů a redaktorů. O svém dětství a mládí ve Lvově napsal autobiografii Vysoký zámek (Wysoki zamek, 1966). K jejímu druhému vydání byly připojeny i verše z mládí (Wysoki zamek. Wiersze młodzieńcze, 1975). Výběr z časopiseckých článků, recenzí, předmluv, doslovů a další publicistiky je v knihách Vstup na oběžnou dráhu (Wejście na orbitę, 1962) a Rozpravy a náčrty (Rozprawy i szkice, 1975). Mnoho z Lemových názorů se lze dozvědět i z knihy Stanisława Bereśe Hovory se Stanisławem Lemem (Rozmowy ze Stanisławem Lemem, 1987).
Z časové posloupnosti Lemových knih je patrné, že posledním ze série vědeckofantastických románů, které ho tak proslavily, byl Pánův hlas z roku 1968. Od té doby dlouho odolával přáním čtenářů i redakcí, aby na tuto část svého díla opět navázal. Došlo k tomu teprve v osmdesátých letech, kdy vydal tři nové romány. Zřejmě nikoliv náhodou se v nich objevily postavy, ke kterým se mnoho let trvale vracel, totiž Ijon Tichý a Pirx. Zejména Tichý jako hlavní postava dvou románů nyní dostal podstatně větší prostor, než měl v dřívějších povídkách, proti kterým se ostatně poněkud změnil. Ve třetím románu, Fiasku, se vyskytl Pirx, avšak jen na okraji děje.
Místní obhlídka (Wizja lokalna, 1982) přímo navazuje na XIV. cestu Ijona Tichého, jejíž motivy rozvíjí. Tichý se dostane do švýcarského Ústavu dějepisných strojů, kde počítač modeluje jeho dávný pobyt na Encii i další vývoj této planety. Výsledky modelování však Tichý odmítne akceptovat a vypraví se na Encii znovu, aby konfrontoval počítačový výpočet se skutečností. Nalezne zde civilizaci, která technickou úpravou atomů zamezila vzniku jakýchkoli násilných konfliktů. V této knize je také zatím nejdál dovedena Lemová groteskní jazykotvorba, takže v tomto směru překonává i Kyberiádu. Autor zde nevymýšlí jen nová slova, ale i celé nové jazyky; součástí díla je proto i slovníček použitých neologismů.
Ijon Tichý je hrdinou i dalšího románu Mír na Zemi (Pokój na Ziemi, 1986, č. 1989). Eskalace zbrojení je v něm přenesena na Měsíc, kde dochází k nekontrolovatelnému vývoji kybernetických zbraní. Tichý tam byl vyslán zjistit skutečný stav, jsou mu zde však přetnuty vzájemné spoje obou mozkových hemisfér, což komplikuje rekonstrukci jeho pobytu i získaných poznatků. Navíc zavleče na Zemi zárodky ničící obsah paměti počítačů, takže dojde k celosvětové informační katastrofě. Tato myšlenka není u Lema nová, podobné krize popsal již v předmluvě k Deníku nalezenému ve vaně či v povídce o profesorovi Doundovi ve Futurologickém kongresu. Je to svědectvím toho, jak se k některým tématům opakovaně vrací a zkoumá je z nejrůznějších stran.
Zatím posledním románem Stanisíawa Lema je Fiasko (1987). Ještě ve vyhraněnější podobě než dříve zde autor nastoluje problém nemožnosti úspěšného kontaktu dvou civilizací, které jsou již svým vznikem i celým historickým vývojem nutně odlišné. Lem je zřejmě hluboce přesvědčen o tom, že se s vesmírnými civilizacemi nemůžeme dorozumět, a v různých podobách tento svůj názor promítá do svého díla. Protože však předpokládá existenci života i mimo naši planetu, je v tomto směru mnohem optimističtější než značná část astronomů a dalších vědců, kteří – snad v důsledku zatímního neúspěšného odposlouchávání signálů z vesmíru – možnost existence cizích civilizací popírají. Mají pravdu v tom, že se s vesmírnými civilizacemi můžeme – zatím? – setkat jen ve fantastických knihách. Ani to však není málo, protože některé z těchto knih kromě zábavy přispívají i k hlubšímu sebepoznání člověka. A právě mezi taková díla můžeme oprávněně zařadit i knihy Stanislawa Lema.
Pavel Weigel
Lem S. Fiasko. – Praha: Mladá fronta 1990. – P. 336-341.
|
Архив БВИ -> |
[Фантастика] [Филателия] [Энциклопудия] |
|
© 1990 Weigel Pavel, текст